Nejdřív to hlavní – nebo nejdřív to naše?

Zamyšlení nad manifestem přesycených profesionálů

Manifest převážně amerických grafických designérů Nejdřív to hlavní (česká verze viz Bulletin DC [Design Centrum] č. 9/2000, str.4), zorganizovaný Rickem Poynorem, lze možná nejsnadněji pochopit jako výraz problémů profesní skupiny, která netrpí nezaměstnaností, která požívá slušné společenské prestiže, jejíž služby patří k nejlépe placeným ‒ a jejíž členové, tím že se zbavili existenčních problémů, jsou postiženi problémy existenciálními. Ačkoliv není pochyb o tom, že takové problémy mohou sužovat člověka stejně vážně jako problémy existenční povahy, není rovněž pochyb o tom, že problémy autorů manifestu jsou problémy z přepychu, a že si to jeho autoři ani neuvědomují.

Taková diagnóza může znít jako zlehčování legitimního přání grafických designérů, aby jejich talent byl používán také k jiným než pouze komerčním účelům a v jiných než reklamních souvislostech. Avšak tím, že autoři textu mají potřebu toto přání podpořit argumenty, které ukazují, jak naivní a v podstatě nepoučené představy mají o politickém a ekonomickém systému, který jim umožňuje jejich živobytí, celý manifest působí dojmem privátního stesku skupiny přejedených a nedovzdělaných profesionálů.

O co jde? Autoři manifestu, aby dodali váhy svému požadavku, že jejich talent by měl být používán i k jiným než ke komerčním účelům, naznačují, že jejich práce v komerčních souvislostech je v podstatě nesmyslná, protože západní společnost vyrábí spousty věcí „přinejmenším nepodstatných“ (rozuměj nepotřebných). Ovšem z kritéria, které pisatelé sami používají pro rozlišení podstatných a potřebných od nepodstatných a nepotřebných věcí, vůbec žádný závěr, že komerční společnost vyrábí nepotřebné věci, neplyne. Právě naopak. Nepotřebnými věcmi rozumí pisatelé to, co všichni kritikové „nepotřebných věcí“ vždycky pod tímto pojmem rozuměli – totiž věci, které oni sami nepotřebují, což jsou v případě autorů textu věci jako psí suchary, značková káva, krémy proti celulitidě apod. Potřebnými a užitečnými věcmi myslí pisatelé naopak to, co prosazovatelé „potřebných“ věcí vždy tímto slovem rozuměli – totiž ty věci, které sami považují za nanejvýš potřebné a užitečné, v našem případě kvalitní grafické úpravy knih, časopisů, vzdělávacích programů, informačních projektů apod. (srov. klasický český text obhajující podobným způsobem myšlenku účelné společnosti, brožurku Karla Honzíka z roku 1946 nazvanou Necessismus, aneb myšlenka rozumné spotřeby).

Hlavní problém takového postoje je, že nejenom grafičtí designéři, ale každá společenská skupina, ať už určená profesně, kulturně, věkově, nábožensky či jinak, považuje za „to hlavní“ něco, co je součástí specifického světa oné skupiny a co je většinou více nebo méně lhostejné příslušníkům jiných skupin. Takových různých skupin lze napočítat desítky, možná stovky, a uvnitř těchto skupin má pravděpodobně každý její člen trochu jiný názor na to, co vlastně to hlavní opravdu je. Autoři manifestu mají zřejmě za těžko pochopit, že rozdíl mezi efektivním tužidlem na vlasy na jedné straně, a kultivovanou grafickou úpravou knihy na straně druhé, nespočívá v tom, že to první je nedůležité, zatímco to druhé je důležité. To, že by se většina z nás, kteří se v té či oné podobě zabýváme designem, asi shodla na tom, že hodnota kultivované knižní úpravy je vyšší než hodnota efektivního tužidla na vlasy, je pro posouzení užitečnosti obou věcí naprosto nepodstatné. V krizové situaci, kdy jde o život, se lze bez obou věcí dobře obejít, ale v době nekrizové – a komerční společnost je společností doby nekrizové – přispívají obě věci – i když většinou „různým“ uživatelům – k vyšší kvalitě jejich života.

Je sotva možno pochybovat o tom, že vysoká úroveň grafického designu v západní společnosti je funkcí právě společnosti obchodu. Je rovněž zřejmé, že žádná jiná společnost v dosavadní historii nepřinesla tak vysokému počtu lidí tak vysokou životní úroveň jako společnost tržní. Pouze v západní společnosti se to, co jinde bylo a zůstalo výhradou a luxusem vyhrazeným mocným a bohatým, stalo postupně vlastnictvím širokých vrstev obyvatelstva. Pouze komerční, tržní společnost dovolila v míře do té doby nevídané, aby stále víc a víc lidí mohlo své potřeby definovat podle svého, místo aby tyto potřeby jako dříve definovala vrchnost. Západní systém ekonomického růstu poskytl největší finanční zisky těm inovátorům, kteří zlepšili životní styl a životní úroveň velkého počtu méně bohatých, nikoliv malého počtu velmi bohatých.

A je možno se domnívat, že globální komerční kultura, po počátečních vážných problémech a potížích, přinese vysokou životní úroveň i lidem mimo západní svět.

Jestliže každá společenská skupina považuje za hlavní něco, co je součástí specifického světa oné skupiny a co je většinou lhostejné příslušníkům jiných skupin, potom lze komerční společnost v mnohém považovat za unikátní řešení radikálního konfliktu zájmů. Typ společnosti, kterou autoři manifestu v podstatě odmítají jako disfunkční, ve skutečnosti nabízí „to hlavní“ ne pouze jedné z těchto skupin, ale každé skupině, jejíž hlas se dostane na trh, navzdory tomu že jednotlivé skupiny nemají nejmenší šanci se kdy dohodnout na tom, co „to hlavní“ vlastně je. V nepochopení tohoto principu spočívá elementární krátkozrakost manifestu: jeho pisatelé nechápou, že jejich „nejdřív to hlavní“ ve skutečnosti znamená „nejdřív to naše“.

Že pisatelé manifestu nepovažovali za nutné ztratit ani jedno pozitivní slovo o tom, čeho komerční společnost za dobu své existence dosáhla, svědčí stejně jasně o myšlenkové plytkosti tohoto manifestu jako skutečnost, že se pisatelé ani slovem nezmiňují o výsledcích, jakých dosáhly ony společnosti 20. století, jejichž jediným smyslem existence bylo vytvořit alternativu ke komerční kapitalistické společnosti, i tehdy obviňované z toho, že produkuje neužitečné věci. Nemyslím zde poměrně úspěšné rovnostářské společnosti dobrovolníků, jakými byly např. kibucy, ale samozřejmě komunistické společnosti nedávné minulosti, které držely občany proti jejich vůli uvnitř těchto společenských alternativ a jejichž obyvatelé svého času čítali okolo jedné třetiny lidstva. Nechci přirozeně tvrdit, že každá kritika komerční společnosti má být odmítnuta poukazem na fiasko komunistických antikomerčních alternativ. Domnívám se ale, že kritika komerční společnosti, která se neobtěžuje naznačit své stanovisko ani k výsledkům společností, založených na myšlenkách politické a ekonomické svobody, ani k existenci, natožpak k výsledkům společností, které se ve jménu alternativy ke kapitalismu pokusily většinu politických a ekonomických svobod zrušit, nezasluhuje, aby byla brána vážně, protože zůstává na úrovni vzdechů – obvykle vzdechů přesycených.

Autoři a signatáři manifestu nejsou samozřejmě jediní, kterým mnoho jevů komerční společnosti leze na nervy a kteří mnohé z nich shledávají politováníhodnými. Problém je ale v tom, že bude-li každý prosazovat pouze „to hlavní“, jestliže každý bude žádat svět šitý na svou míru a zároveň, tak jako autoři manifestu, odsuzovat systém, který dovoluje, aby víc než jedna skupina mohla prosazovat věci, které považuje za důležité, vyvstává reálné nebezpečí, že si nakonec podřežeme pod zadkem větev, na které všichni sedíme. Je bezpodmínečně třeba, abychom byli s to v hlavě udržet ne pouze jednu, ale hned dvě myšlenky zároveň: nejde jenom o to prosazovat to, co chceme, ale musíme zároveň, paradoxně, dbát o zachování politického a ekonomického rámce, který dovoluje, aby jak my sami, tak i „jiní“ mohli sledovat své vlastní zájmy a prosazovat to, co považují za „to hlavní“. Toto pisatelé a signatáři manifestu zřejmě nepochopili. Zdá se, že si opravdu myslí, že by na tom západní společnost byla podstatně lépe, kdyby byla přebudována podle toho, co za „to hlavní“ považuje skupina grafických designérů.

Jan Michl

Tento polemický článek byl napsán na pozvání redaktora časopisu Bulletin [měsíčník Design Centra České republiky, Brno], č. 12 (2000): 5.