Jiná modernita a obrana přirozeného světa

František Mikš: Vedle modernity tzv. „oficiál­ní“, prezentované dnes v „kanonicky“ neměnných dě­jinách umění dvacátého století, existovala i jakási „jiná modernita“, historiky umění většinou upozaďovaná, či dokonce ignorovaná, jež byla často k hlavní linii velmi kritická.

Pochopitelně nešlo o žádná ideově vyprofilovaná a organizovaná hnutí, ale o individuální a čas­to osamocené postoje několika silných osobností, jež se rozhodly jít vlastní cestou navzdory dobovým mó­dám. Právě na příkladu těchto umělců lze dobře ukázat, že skutečně hodnotná a trvalá umělecká díla dvacátého století často nevznikala v hřmotu avantgard, ale nao­pak tehdy, kdy se přemýšliví a talentovaní malíři od­vraceli od módních vln, tvořili v tichém soustředění a inspiraci hledali především v bohaté umělecké tradici u svých velkých předchůdců.

(Kontexty 6/2013)