Jiná modernita a obrana přirozeného světa
František Mikš: Vedle modernity tzv. „oficiální“, prezentované dnes v „kanonicky“ neměnných dějinách umění dvacátého století, existovala i jakási „jiná modernita“, historiky umění většinou upozaďovaná, či dokonce ignorovaná, jež byla často k hlavní linii velmi kritická.
Pochopitelně nešlo o žádná ideově vyprofilovaná a organizovaná hnutí, ale o individuální a často osamocené postoje několika silných osobností, jež se rozhodly jít vlastní cestou navzdory dobovým módám. Právě na příkladu těchto umělců lze dobře ukázat, že skutečně hodnotná a trvalá umělecká díla dvacátého století často nevznikala v hřmotu avantgard, ale naopak tehdy, kdy se přemýšliví a talentovaní malíři odvraceli od módních vln, tvořili v tichém soustředění a inspiraci hledali především v bohaté umělecké tradici u svých velkých předchůdců.
(Kontexty 6/2013)