Felix civitas que cogitat bellum tempore pacis

Tento nápis byl roku 1411 vytesán do městských hradeb shodou okolností na místě, kde oddíl brněnských aristokratů, měšťanů a studentů odrazil nejtěžší útok během obléhání Brna za třicetileté války roku 1645. Pro dnešní perspektivu je vhodné si připomenout jeho český překlad: „šťastné město, které myslí na válečnou dobu v míru“. A také to, že v oné bitvě obránci Brna hovořili německy, zatímco útočníci – Torstensonovi žoldnéři – česky. Proč tuto historickou epizodu připomínáme? Protože v ní můžeme vidět symbolickou metaforu.

Pokusíme-li se totiž přenést smysl dnes poněkud cynicky znějícího textu do naší doby, mohl by znít takto: „šťastné město, které stále myslí na svůj rozvoj“. A pokud bychom použili při pohledu na rozvoj Brna moderní doby hledisko naší historické bitvy, tedy národnostní, pak zřejmě dojdeme k závěru, že rozvoji a správě Brna více svědčilo vedení hovořící německy, než česky.

Zde třeba specifikovat, že rozvojem města máme pro tento případ na myslí jeho urbánní podobu, čili fyzickou tvář a zvláště péči o jeho plánování. Pokud sledujeme rozvoj Brna ve druhé půli 19. století, musíme nabýt velký respekt k tomu, jak s přehledem zvládlo složitou dobu nebývalých tlaků generovaných modernizací společnosti, tedy průmyslovou revolucí a demokratizací. Již roku 1835 získalo z Čech pro plánování své urbánní podoby na post stavebního ředitele zkušeného, v Německu a Vídni školeného architekta Josefa Esche a posléze Josefa Seiferta. Současně zdejší společnost zadávala důležité zakázky přednímu vídeňskému architektu Ludwigu Försterovi. Ten byl také jedním z autorů plánu moderní přestavby města, nazývané Okružní třída. Na tu město vypsalo roku 1861 soutěž a následně její realizaci úspěšně provedlo, stejně jako asanaci města v letech 1896–1916. Na přelomu století tedy Brno prošlo velkorysou proměnou z města středověku na město moderní doby. A pro řízení svého dalšího rozvoje vypsalo roku 1901 velkou soutěž na generální regulační plán.

Během krátké doby 65-ti let, které německy hovořící Brno mělo k dispozici od vzniku moderní společnosti po zánik monarchie, zdařile uskutečnilo nejenom totální přestavbu města, tedy de facto stržení všech staveb s výjimkou kostelů a několika paláců a jejich nahrazení novými, a to včetně vybudování moderní Okružní třídy na místě zbořených hradeb, ale též jeho plánování a postupnou realizaci za hradebním okruhem. Kromě těchto počinů lze obdivovat rovněž úroveň jednotlivých projektů, ať již budov či infrastruktury. Z té namátkou jmenujme výstavbu březovského vodovodu, tramvajové sítě, parků na Kolišti a Špilberku, ústředního hřbitova, prvního železničního spojení na kontinentu (i když trať Vídeň – Brno nebyla iniciativou a investicí města). Z veřejných staveb potom kromě úpravy katedrály (provedené v režii církve) např. první elektricky osvětlené divadlo Evropy, dva koncertní sály se skvělou akustikou – Německý a Besední dům, nové chrámy: katolický, evangelický a synagogu, zemskou sněmovnu, několik nemocničních areálů, vysokoškolské soubory německé i české techniky, řadu školních staveb všech stupňů a druhů, umělecko-průmyslové museum, výstavní galerii, justiční palác atd.

O tom, jak řídí rozvoj města v přibližně stejně dlouhém období od konce druhé světové války jeho česká správa, mnohé vypovídá opakované rušení instituce hlavního architekta – nejdříve po roce 1948, poté 1968 a naposled před třinácti lety – či současná neschopnost vytvořit a přijmout vůbec nějaký územní plán. Nebo také nevyřešení dvou velkých témat doby předválečné, totiž stavby centrálního městského úřadu, čili úřadoven magistrátu „pod jednou střechou“ a tzv. brněnské železniční otázky a s ní související stavby nového moderního nádraží. Výmluvným svědectvím jsou rovněž proluky po stavbách zničených bombardováním města, které zůstávají nezastavěny sedmdesát let po konci války. Namátkou připomeňme vykotlané fronty ulic Údolní, Kpt. Jaroše, Rooseveltovy, Kounicovy, Novobranské, Milady Horákové, Ponávky, Příkopu, Veselé, Bratislavské a dalších, tedy trvale neopravené poničení města v jeho centru, o něž každá městská správa dbá především.

A tak nemusíme ani příliš zdůrazňovat neschopnost města zabránit realizaci projektů mu ubližujících, jakým je např. Velký Špalíček nebo naopak dlouho plánované projekty uskutečnit, jako např. střední a velký dopravní okruh (plánovaný od 60. let), či koncertní filharmonický sál (soutěž na Janáčkovo kulturní centrum proběhla již před třinácti lety!), abychom měli důvod uvažovat o příčinách naší malé schopnosti pečovat o fyzickou tvář města a jeho rozvoj plánovat.

Jenže srovnávání německy hovořící správy Brna moderní doby, trvající téměř sedmdesát let před první světovou válkou, se stejně dlouhou etapou té česky hovořící po válce druhé, je poněkud zavádějící. Jednak proto, že pouze posledních 25 let (tedy již čtvrt století!) se odehrává v demokratických poměrech a také proto, že českou správou bylo Brno vedeno i v době mezi světovými válkami. A to úspěšně. Podíváme-li se totiž na prvorepublikové Brno, uvidíme město spravované s velkou kulturou a péčí o jeho fyzickou podobu, tedy urbanismus a architekturu. Tomu byl základem osobní zájem a angažovanost vůdčích komunálních politiků o výstavbu města, jeho regulaci a dlouhodobé urbanistické plánování. A tak například členové městské rady a pozdější starostové Karel Tomeš a Josef Spazier se zúčastnili v doprovodu architektů stavebního úřadu Jindřicha Kumpošta, Bohuslava Fuchse a Jaroslava Grunta v roce 1923 mezinárodního kongresu a výstavy městského plánování ve švédském Göteborgu. Již následujícího roku vedení města posílá práce brněnského Regulačního poradního sboru na Kongres pro stavbu měst do Amsterodamu. Později dokonce komunální stavby navržené architekty – zaměstnanci městského stavebního úřadu získávají zlaté medaile na světových výstavách v Bruselu roku 1935 a Paříži 1937.

Za mezinárodními oceněními projektů brněnského stavebního úřadu byla usilovná práce brněnské samosprávy a to v nelehkých podmínkách i době. Protože při posledním předválečném sčítání obyvatelstva roku 1910 uvedlo 66% obyvatel města jako svoji obcovací řeč němčinu, což by zřejmě znemožnilo ustavení jeho české samosprávy, bylo zvláštním zákonem ze dne 16. dubna 1919 k Brnu připojeno 21 předměstských obcí a dvě sousedící města s převážně českým obyvatelstvem, které vytvořilo 72% obyvatel takto vzniklého Velkého Brna. Jeho obvod se touto změnou hranice správního území zvětšil takřka sedmkrát – z 1816 ha na 12 380 ha a počet obyvatelstva z přibližně 130 000 na 220 000. Roku 1937 již počet obyvatel města překročil 300 000, čili za 12 let vzrostl asi o 74%. Brno tedy v daném období nejen prudce rostlo, ale kromě projekční a stavební činnosti tímto růstem vyvolané muselo řešit i stavební potřebu zapříčiněnou politickými změnami, které přinesl vznik Československé republiky a přechod správy z německých na české Brňany. Tím vznikly nejen podmínky, ale také naléhavá potřeba koncepčního řešení stavebního rozvoje města a jeho organizace v jednotně fungující celek. Proto byl rozhodnutím obecního zastupitelstva na počátku roku 1923 vytvořen Regulační poradní sbor, jehož úkolem bylo „podávání dobrozdání, eventuálně i přímých návrhů o postupu v přípravných pracích k opatření celkového regulačního plánu města Brna“. Na pořízení regulačního plánu měla být vypsána soutěž. Pro ni však muselo být nejdříve pořízeno polohopisné i výškopisné zaměření území nově rozšířeného města, protože s výjimkou města Králova Pole žádná z nově připojených obcí zaměření neměla. Bylo tedy nutno výškově zaměřit přes 90.000 tachymetrických bodů a provést nivelaci asi 320 km délek, což předpokládalo poměrně dlouhou práci městského stavebního úřadu, který měření prováděl. V roce 1924 byla proto jako příprava pro soutěž na regulační plán vypsána soutěž na regulaci vnitřního Brna. Již o čtyři léta dříve, roku 1920 se prvním českým městským architektem stal Jindřich Kumpošt, který spolu s ředitelem Jaroslavem Zikmundem vybudoval silný městský stavební úřad. Ten v průběhu dvacátých a třicátých let zaměstnával řadu mladých architektů projektujících zde jak městské regulace, tak i komunální stavby, zejména školy a malobytové domy, které vynikaly moderním architektonickým pojetím. Mladí architekti našli zaměstnání také na úrovni zemské správy, takže postupně v průběhu dvacátých let obsadila různé posty obou úřadů desítka výrazných osobností (architekti B. Fuchs, J. Grunt, K. Kotas, J. Kumpošt, M. Kyselka, M. Lampl, J. Polášek, O. Poříska, B. Tureček, J. Víšek, geometr a urbanista J. Peňáz). Takto silně obsazené městské a zemské stavební a plánovací úřady měly velký vliv na prosazení kvalitního urbanismu a moderní architektuře ve městě.

„České“ systémové plánování městského rozvoje tedy započala roku 1924 soutěž na regulaci vnitřního města, která v nejvýše oceněném návrhu (M. Urbana a A. Kubíčka) ukázala, že její řešení je spojeno s otázkou brněnského nádraží. Roku 1927 pak byla vypsána veřejná soutěž na generální zastavovací plán, ve které nejvýše hodnocený projekt (B. Fuchse, J. Peňáze a F. Sklenáře) řešil růst centra města jihozápadním směrem v pruhu, který ve tvaru tangenty navazoval na okružní třídu. Následná hospodářská krize však ukázala nutnost revidovat záměry vzešlé z období hospodářské konjuktury, a proto byla roku 1933 vypsána další soutěž na dopravně komunikační plán města, v níž nejvýše oceněný návrh (B. Fuchse, J. Kumpošta a F. Sklenáře) posunul nádraží jižním směrem do ulice Nové Sady. Již roku 1936 architekti regulačního oddělení městského stavebního úřadu dokončili zpracování zastavovacího plánu města dle výsledků této soutěže.

Čilý architektonický diskurz o podobě města a jeho budov přineslo i mnoho architektonických soutěží, z nichž nejvýznamnější byly na výstavbu Masarykovy univerzity (1921, 1923, 1925, 1931, 1932–1933), výstaviště (1924), městskou úřední budovu – „novou radnici“ (1932) a české národní divadlo (1936, 1939).

Demonstrací moderní architektury v Brně se stala Výstava soudobé kultury, uspořádaná k příležitosti 10. výročí vzniku Československa na čerstvě vybudovaném výstavišti od května do září roku 1928. Doprovázela ji výstavba vzorové kolonie Nový dům uskutečněná jako první podobná akce po stuttgartské výstavní kolonii německého Werkbundu Am Weissenhof, která proběhla o rok dříve.

Velká hospodářská krize v roce 1929 zasáhla Československo se zpožděním, avšak trvala o to déle. Ještě v polovině 30. let se situace ve stavebnictví příliš nezlepšovala. Roku 1936 proto parlament vydal zákon, který prominutím platby daně z nemovitosti na dobu 25 let podporoval výstavbu malobytových domů. Ten dokázala brněnská radnice velmi rychle využít rozsáhlou komunální výstavbou tzv. Bytů pro chudé města Brna. Hned na počátku roku 1936 se brněnské zastupitelstvo rozhodlo postavit 1000 takovýchto bytů. Vypsalo velkou soutěž na jejich projekt ve třech lokalitách (Renneská, Havlenova a Krokova ulice) a do konce roku 1938 jich zde dokončilo 600. V projektové přípravě dalších domů, ale i nových škol pokračoval stavební úřad. Ještě v období druhé republiky Brno bleskurychle vybudovalo rozsáhlé soubory rodinných domů pro české obyvatelstvo Sudet (v Juliánově a Žabovřeskách).

Po celou dobu krátkého, ale intenzivního meziválečného období tedy můžeme sledovat velkou péči a starost města o svoji urbánní podobu i rozvoj a iniciativu v jeho plánování. Průběžně byla zpracovávána regulace rozvojových a přestavbových území v řadě často variantních urbanistických studií, z nichž mnohé byly realizovány, některé až v období protektorátu nebo krátce po druhé světové válce. O vynikající úrovni urbanistických projektů zpracovaných Regulační kanceláří Městského stavebního úřadu vedeného Josefem Peňázem svědčí například jejich zařazení mezi vzorové projekty do publikace vydané roku 1936 Mezinárodní asociací pro bydlení ve Frankfurtu. Pozoruhodná je rovněž publikace „Brno Přehled historického, hospodářského, sociálního a stavebního rozvoje“, kterou magistrát vydal roku 1935 u příležitosti Mezinárodního kongresu pro bytovou péči konaného v Praze. Za pozornost stojí, jak se město presentovalo příklady moderní architektury. Čili jak úspěch své správy promítalo do své hmotné podoby, své tváře a jejího plánování.

Ještě v předvečer rozpadu Československa, na začátku roku 1939 vydává municipalita za přímého vedení starosty Rudolfa Spaziera publikaci Brno zítřka, která jasně, přesně a srozumitelně analyzuje po jednotlivých segmentech stav města, předkládá jasnou a konkrétní představu jeho dalšího rozvoje i hospodářský způsob, jak bude realizován. K tomu, jak víme, již bohužel nedošlo.

Přesto meziválečný rozvoj Brna provázený mimořádnou kvalitou urbanismu i architektury je nezpochybnitelným výsledkem úspěšné české správy města. Dává nám naději, že i česká společnost je schopná „své“ město úspěšně vést, spravovat a plánovat. Proč tomu tak v posledních sedmdesáti letech nebylo a zejména proč se tak nestalo ani v dlouhém, již čtvrtstoletí trvajícím svobodném období po pádu komunistické diktatury, by bylo předmětem jiné úvahy. K té by také zřejmě příslušela otázka, zda inteligenční kapacita současného vedení města bude generovat změnu v kultuře jeho spravování a plánování. Mám za to, že zde „pouhá“ inteligence nestačí, že pro přijetí a realizaci dobrého způsobu správy a rozvoje města je třeba mít jasnou a srozumitelnou vizi a současně přesvědčit o zájmu a schopnostech ji realizovat. Nynější snahu samosprávy vybudovat útvar městského architekta i způsob, jakým je naplňována, můžeme vnímat jako vykročení správnou cestou. Riziko tkví především v její délce a nutnosti i přes překážky udržet stálý směr. Koneckonců hradby město zachránily také až 250 let po svém zbudování.

 

 

Petr Pelčák: Felix civitas que cogitat bellum tempore pacis. In: Ivanka Devátá a kol.: Není tu Vltava, ale Svratka, Svitava. Brno: Moravskoslezský kruh, 2016. ISBN 978-80-905604-3-7