Architektura – místa

Thomas Will: Poznámky ke zmizení místa 
Hovoří-li se dnes o místě, pak s ohledem na jeho sílící bezvýznamnost a jeho rozpouštění v éře rychlosti. Tak jako kdysi dějiny, je dnes pevné místo jako základ práce v architektuře a urbanismu tabuizováno. Tabu: mluvit o něm působí trýzeň a vyvolává strach. Ve skutečnosti by mělo být trýznivé konstatovat, že se docela jednoduše rozplývá základní krité­rium architektury, tedy to, čím se architektura odlišuje od všech ostatních forem umění, jakož i technik: svou vázaností k místu. Při všem, co lze říci ve prospěch industrializace stavitelství, je nutno také připustit, že to znamenalo první rozhodující krok směrem k homogenizaci prostoru. „Průmyslový objekt už nepotřebuje žádné jednoznačné vřazení do prostoru. Sériová produkce odstraňuje každou prostorovou hierarchii. Technický svět ignoruje rozdíl mezi zde a tam a místo toho prosazuje veškeré prostředí člověka jako přirozený prostor svých operací – topologické pole, jak to instinktivně tušili kubisté, futuristé a elementaristé.“ (M. Tafuri, 1977)

Ivan Reimann: Neřešitelné dilema – přednáška na sympoziu Neumarkt 
Kontroverze, které provázely znovu výstavbu drážďanského Neumarktu, skoro úplně zničeného za druhé světové války, vrhají pronikavé světlo na traumata a tabu poválečné doby v Německu, na jeho společnost, architekturu a politiku. Ukazují, že se přitom nejedná o architektonický problém, nýbrž o otázku identity země, jejích měst a obyvatel. Při hledání odpovědi se ozřejmuje konflikt mezi značnou částí architektonické obce jakožto „expertů“ na jedné straně a politiky a veřejností na straně druhé. Při hledání řešení těchto v podstatné míře ideologických problémů nejde o to, co je „správné“ nebo „chybné“, nýbrž o to mít pravdu: je to, tak jako všechny debaty o identitě, především boj o interpretační nadvládu. Fronty mezi zástupci městské stavební politiky, kteří uvažují moderně a vyhledávají změny, a těmi, kteří usilují o restauraci, nabyly na ostrosti, přičemž jsou tyto fronty nikoli bezpodmínečně vždy identické s frontami mezi politickou levicí a politickou pravicí.

Petr Pelčák: Místa 
Začněme od začátku. Tedy otázkou: „Co je architektura?“ Asi se příliš nepletu, když předpokládám, že většina architektů na ni odpoví legendární Le Corbusierovou formulací: „Architektura je umnou, přesnou a velkolepou hrou objemů seskupených ve světle“. Kdo miluje paradoxy, může být šťasten. Máme v hlavách uloženu definici architektury vytvořenou a zafixovanou modernou. Tedy doktrínou, která přinesla „rozluku“ architektury a společnosti, když způsobila, že společnost přestala architektuře rozumět. Proč? Protože proti všem jejím proklamacím šlo moderně o novou estetiku. A ta ušila sociálně spravedlivou uniformu pro všechny druhy staveb. Zrušila historické konvence umožňující podle vzhledu stavby poznat její funkci. S nadsázkou můžeme říci, že snížila možnost rozlišení kostela od trafostanice. Avšak toto rozlišení, tato schopnost sdělení, tato vlastní a svébytná řeč architektury, je jejím základním předpokladem. Výstižně ho v textu Architektura nárokuje Adolf Loos takto: „Architektura probouzí v člověku nálady. Je proto úkolem architekta tuto náladu zpřesnit. Pokoj musí vyhlížet útulně a dům bytelně. Justiční budova se musí jevit domácí neřesti jako hrozící gesto. Bankovní dům tě musí ujistit, že zde u poctivých lidí jsou tvé peníze spolehlivě a dobře uloženy. (…) To může architekt docílit jen tehdy, naváže-li na tradici budov, které dosud tuto náladu v lidech probouzely.“ A právě tuto tradici moderna zničila. 

(Kontexty 4/2017)